Podobně jako u ledovcových ker, i u ker kontinentálních je značný nepoměr mezi tou částí, která vyčuhuje nad určitou hladinu fluida a tou částí, která pod onou hladinou spočívá. Všichni známe onen pojem špička ledovce. Jen si zkuste sami sobě položit otázku, jak vlastně vypadá taková Afrika - africká kra - ve třech rozměrech? Kam až sahá, jak je v Zemi ukotvena? No, předně musíme říci, že určitě nevypadá jako deska. Jako deska se nám může jevit ze shora. Jak ale víme, že kontinenty jsou krami? Díky seismické tomografii, která je jediným nástrojem schopným zobrazit, jaký mají v hloubce průběh:
Seismická tomografie kontinentální kry (žlutočerveně) a bazaltické slupky (tmavě modře) v roztavené bazaltické lázni (zeleně). Kra se rozbila a oddálila, jak je patrné. Jde o důsledek nabývání objemu Země. (Zhao, D. (2001) - publikováno v Physics of the Earth and Planetary Interiors)Dobré termíny k popisu onoho objektu budou tedy blok, kra či termín užívaný geologem Petrem Rajlichem kořen. Petr Rajlich již několikrát upozornil na skutečnost, že kontinenty jsou rigidními objekty, které sahají až do hloubek několika set km - až 700 (oblast nejhlubších zemětřesení). Petr Rajlich pak ještě užívá spojení studený kořen. Když bychom si udělali řez Zemí, viděli bychom, že tyto kořeny či bloky jsou zaklesnuty do utuhnuté slupky oceánské kůry, která se vysrážela z roztavené bazaltické lázně na vlastním kontaktu zemského tělesa s atmosférou (podobně jako se Vám vysráží led na povrchu řeky). Materiál z bazaltické lázně se vysrážel různě, kde mu to zrovna PT podmínky dovolily - třeba na povrchu dnes již časem trochu opotřebených kontinentálních bloků. Toto opotřebení je čas od času více či méně šikmé. Vědci se dnes často pletou, když se domnívají, že ony vysrážené šikmé bazaltické kůrky představují jakési desky sunoucí se z neznámé silové příčiny do hustších hmot pláště.
Petr Rajlich o kontinentálních kořenech hovoří ve své přednášce v čase 23:25:
Jednou věcí je interní strukturování oněch ker, druhou pak jejich vymezení a uchycení v bazaltické lázni. Ony kontinentální kry - například Afrika, Ameriky či Austrálie - vznikaly v dávných dobách akrece zemského tělesa. Dodnes jsou interně určitým způsobem strukturovány, hodně výraznou diskontinuitou je tzv. Moho plocha, kterou lze definovat seismicky. Ony kry byly před 180 miliony lety u sebe a tvořily tvrdý plášť superhusté chtonijské Země. Kontinentální kry pokrývaly celý zemský povrch. Následně se rozpadly podle systému ruptur - dnešních hřbetů - a Země se počala rapidněji rozpínat. Proces je v běhu stále a vede k neustálému (expanznímu) oddalování ker. Kry se vlivem tepla z nitra Země postupně v hloubkách opotřebovávají. Jsou vcelku dobře zaklesnuty do oceánské krusty, což limituje možnost jejich vlastního pohybu.
