Člověkem bez domova se může stát kdokoliv a kdykoliv - chudý, bohatý, mladý, starý, dobrý, zlý, chytrý, hloupý. Zkrátka kdokoliv. Dostat se zpět k možnosti bydlet je potom velmi obtížné. Podle mého názoru potřebujete určitě pár desítek tisíc korun a štěstí. Jen samotné peníze určitě nestačí. Letiště působí velice komicky v tom smyslu, že je vlastně na první pohled okázalé a bohaté, na ten druhý je ale jasně vidět, že bohatství třímají v rukou jen někteří. Pražské letiště podle mě ukazuje relaci mezi fungováním lidí a způsobem, jakým lidé toto fungování podkládají čísly - říkejme jim peníze. Problém společnosti je ten, že se snaží domlouvat právě skrze čísla a tedy společnost zahleděná pouze do nich velmi brzy začne přehlížet své chyby. Čísla se stanou nadhodnotou produktu. Příkladem budiž fungování spousty (často monopolních) firem, kterým se ne nutně vlastním přičiněním podaří růst, který však nezvládnou. Určitá skupina, která s firmou začínala, se zcela odtrhne od její integrální struktury - tedy pracujících, těch, kteří utvářejí produkt, a začne firmu řídit na bázi čísel, nikoliv na bázi snahy o její funkčnost. Čísla začnou najednou skupinu bavit a zjistí, že si skrze ně může rychle pořídit domy, drahá auta či letenky. V čísla přejdou nakonec i pracující a dvě podstatné skupiny se od sebe zcela odtrhnou - tzv. vedení ('odbor nakládání s čísly') a tzv. pracující ('odbor funkce struktury'). Samostatnou kapitolou je pak kosení firem na bázi umísťování rodinných příslušníků do vyšších a vyšších pozic. Podnik takto postupně vyhnívá a musí doufat, že jeho zaměstnanci jsou tak zoufalí, že je jim to jedno. Tito rodinní 'číselníci' jsou potom tzv. zoufalci, kteří nevědí, co je to život. Lidé bez domova už samozřejmě nejsou součástí ani jedné z těchto skupin - tedy ovládajících a těch, kteří se nechají ovládat. Chytrý jedinec brzy pozná, zdali podnik, do kterého vstoupil, funguje na bázi dvou zcela odtržených struktur - té číselné a té funkční. Nebo zdali funguje na bázi snahy co nejvíce podporovat svou funkčnost. Obdobně pak funguje trochu i celá lidská společnost. Hovoří se často o tzv. rozevírajících se nůžkách. Tedy o zvětšující se propasti mezi 'číselníky' a 'funkčníky'. Každý z vás by asi zvládl vyjmenovat několik příkladů 'číselníků' v naší zemi. A řadu 'číselníků', kteří se od 'funkčníků' úplně odtrhli - dopustili se tzv. tunelování. Ale to je věc další. Asi nejlepší rada zní - žij život, ne čísla. Čísla se pak utvoří sama. Ne obráceně. Ale povídejte tohle lidem, kteří se chovají pudově jako malé dítě, které když dostane svou hračku, už jí nechce dát zpátky. A když mu jí vezmete, rozbrečí se.
Život bez domova není žádná sranda, ale vlastně jste nejvíce svobodní, jak jen můžete být. Je zajímavé si tulácký život vyzkoušet, pakliže vás k němu ale přivedl alkohol, drogy, cigarety či hazard, je to špatně. A nikoho nebudete zajímat. (Pixabay)Tedy, tento text se táže, proč vlastně se na terminálech letiště Václava Havla shromažďují lidé bez domova? A byl by z toho Václav Havel nadšený? Odpověď na první otázku je snadná - shromažďují se tam proto, protože v zimních měsících nemají kde být. To je základ. Mrazy si každý rok celosvětově vyžádají mnoho obětí. A na letišti je tepleji, než v pražském metru. Když jsme u hromadných dopravních prostředků - jezdím často tramvají. Je to bezpečné, je tam teplo, dost místa, je tam wifi zdarma. A kolikrát v ní jedu úplně sám a jen se dívám na ta velká SUVčka s jedním jediným řidičem, kterak makají do práce a zase z práce, aby si ta SUVčka mohli dovolit (splatit). To je vlastně další věc - takové hypotéky dělají z lidí větší bestie. A pak také půjčky na nesmysly. Vezměte si, že ta vaše čísla, která by mohla svítit nad vaší hlavou, jsou v mínusu! To se musíte sakra prorážet světem, když je chcete dostat zase do plusu. A ejhle, někdo z vašich známých onemocní nebo máte úraz nebo někomu ublížíte při autonehodě a už přijdou velké problémy. V daném momentě hovoříme o tzv. dluhové pasti. Existují dokonce tzv. grázlové, kteří se na takovém neštěstí druhých snaží vydělávat. To jsou prosím 'číselníci na entou'. Když se ještě vrátím k těm tramvajím, docela často jsem poslední dobou jezdíval tramvajemi a autobusy hlouběji po půlnoci - společnost mi dělali často jen lidé bez domova a pracovníci dopravního podniku. Tedy 'společnost' - nikdy jsem s nikým neměl žádný problém, ale pár potlučených lidí jsem v MHD viděl. Potěšující pak bylo vidět, že jedna mladá slečna mezi Dejvickou a Hradčanskou, co měla náplast, staršího pána s otlučeným čelem ošetřila.
Lidé chtějí velká a okázalá auta. Škodí tím však často nevědomky nejen sobě ale i svému okolí. (Pixabay)Určitě není řešením jít a dát člověku bez domova tisíc korun, ať si něco koupí. Vlastně nikomu. Tím vlastně rušíte to, že 'se čísla utvoří sama'. Kdybych se chtěl rozepsat o tom, co by vlastně bylo řešení, dostali bychom se asi někam k nepodmíněnému příjmu, který by nějakou minimální hodnotu garantoval každému. Problém by ale byl, že by třeba nikdo nakonec nechtěl nic dělat a civilizace by zkolabovala. Zvláště by méně lidí chtělo dělat práci nudnou či namáhavou, která zatím existuje. Společnosti nezbývá asi nic jiného, než se zkrátka snažit. Nebát se ozvat. Dávat o sobě vědět. A tak podobně.
Jste nespokojení? Jsou 'číselníci' kolem příliš lhostejní? Vzhůru na novou trať! (Pixabay)
